Tomáš Juren

Tomáše Jurena zmiňujeme proto, že ovlivnil události v Ubušínku a okolí na konci 18. století. Prožil zde deset zdá se nejšťastnějších let ve svém životě.

Narodil se jako třetí z pěti dětí v evangelické rodině sedláka Pavla Jurena v Prosetíně dne 30. 11. 1750. Již v mládí se naučil číst, psát a také muzicírovat. V 13 letech byl dán na učení ke krejčovskému mistru Řehoři Jakubcovi, ten čas kantoru prosetínskému a „biskupovi“ tajných evangelíků. Už jako malý četl protestantské knihy a stal se jejich vyznavačem. 25. 1. 1774 se oženil v sulkoveckém kostele s Terezií Sumovou z Nedvězíčka.

Brzy na to dostal místo katolického kantora u kněze Jana Linharta v Sulkovci. Ze školy byl však vyhozen, protože prý uplatňoval luteránské smýšlení. V této zoufalé situaci, když nevěděl, kam se má s manželkou uchýlit, nalezl v listopadu roku 1774 útočiště ve staré, opuštěné chalupě Matěje Juříka v Malém Ubušíně. Tady se věnoval krejčovskému řemeslu, hudbě, vázání i psaní vlastních knih a také výtvarné činnosti. Rovněž učil jako soukromý učitel zdejší děti číst a psát.

Z Malého Ubušína se 24. 9. 1776, krátce po narození syna Ignáce, vydal bez dokladů, nuzně oblečený, o suchém chlebu do saského města Žitavy, aby si zde pro sebe a své bratry ve víře opatřil nějaké evangelické modlitební knihy. Po různých nesnázích, které ho v Žitavě potkaly, se šťastně vrátil s knihami do svého domova 2. října.

O 3 roky později v říjnu 1779 podnikl Tomáš Juren další cestu do Prešpurku (Bratislavy), odkud jak sám říká s velkým strachem donesl též knihy za 12 rýnských. Od roku 1782 přebýval v nové chalupě Pavla Jílka.

Hlavní období Jurenovy veřejné činnosti spadá do období vyhlášení Tolerančního patentu (1781), který v našich zemích znovu legalisoval protestantská vyznání. Tomáš Juren se stal laickým kazatelem a zakladatelem sboru ve Veselí. Ještě předtím kázal v Ubušínku na shromážděních věřících, které se konávaly v bývalé rychtě u Tomášků (č. 5). 10. 3. 1784 byl ustanoven a na kanceláři kunštátského panství vyhlášen za helvetského kantora veselského. Krátce na to i s rodinou opustil Ubušínek a byl přestěhován do Veselí. Ve Veselí působil až do roku 1792, kdy byl dne 24. 5. ze služby propuštěn. 5. 1. 1793 se i s rodinou odstěhoval do Vítochova, kde bydleli v pustém kvartýru skoro bez oken u Jiříka Koukala.

Roku 1810 si Tomáš Juren koupil ve Vítochově domek č. 14, ve kterém také dne 9. 1. 1829 zemřel. Pochován byl na evangelickém hřbitově ve Veselí pod třešní, kde konával první kázání po vydání Tolerančního patentu. Sem jsou pochováni též jeho čtyři děti a žena Terezie. Z členů rodiny přežil Tomáše Jurena jen syn Ignác, kantor a voják. Zemřel v odkazu svého otce v jeho domě dne 5. 2. 1855. Chalupa byla dřevěná a vyhořela do základů 31. prosince 1908. Na tom místě byl pak postaven domek nový.

Tomáš Juren se proslavil i tím, že vlastnil originál knihy od Jana Amose Komenského Labyrint světa a Ráj srdce. Jde o vzácné první vydání z roku 1631, vytištěném v polském Lešně ve dvanácti prvotiscích. Jeden z nich doprovázel mladého Jurena od začátku jeho kantorské kariéry. V této knize na prázdném listu je připsán krátký medailónek o životě Komenského a pod ním Jurenův přípis: „Tato kniha koupena jest byla od Karla Maršálka z Prosetína, ten čas kantora v Černovicích a byla jest za 9 krejcarů. Anno 1769, toho času, když jsem v Sulkovci katolickým kantorem zůstával. Kteroužto knihu bývalý tam v Sulkovci kněz Jan Linhart ode mne vypůjčil a oplatit (vrátit) mně ji nechtěl, až ale za osm let já jsem sobě ji zase od něho vypůjčil a jakožto mou vlastní sobě zanechal.“

Juren si koupil Komenského Labyrint v devatenácti letech coby čerstvý kantor za své první peníze. Je uchvácen. Ale co mám? Nic. Co umím? Nic. Kde jsem? Nevím sám. Stejně jako hrdina Labyrintu nechce Juren slepě následovat, ale svůj osud ovlivnit; já že jsem tím oumyslem přišel, abych sám všecko prohlédl, a teprv co by mi se líbilo, sobě vybral. Tušil mladý kantor osudové sepětí s životem Učitele národů? Sepětí bolesti, konce, nového začátku a věčné naděje? Tomáše Jurena bude stíhat jedno neštěstí za druhým, budou mu umírat děti, bude v pronásledování za své přesvědčení odcházet z místa na místo, přesto své zásady neopustí. Ani jako kazatel a organisátor církve ještě před vydáním Tolerančního patentu, ani poté, co jeho vysoké ideály nenaleznou v církvi naplnění. Jeho pokusy o nápravu skončí tragicky – ve dvaačtyřiceti letech vyškrtnutím ze seznamu členů sboru, který založil – navždy – a vyhnáním z domova.

Paměti – Kniha aneb poznamenání všelikých příhod věku a živobytí Tomáše Jurna – jsou nejznámějším, byť jen jedním z řady děl, která za léta sepsal. V rukopisech modliteb, kancionálů jednohlasých písní, úvah (například Malá knížečka o věku starém, 1814), dokonce i ve výkladech vlastních snů – skrze něž získal obdarování vidět věci budoucí – vztahoval své poznání ke každému tak, aby mu bylo ku pomoci v jeho životě. Vždyť člověk žije skrze víru v Boha a lásku k bližním. Výtvarná umělecká díla představují velkou a dosud zcela neznámou část z díla kantora Tomáše Jurena. Zatímco v katolických rodinách visel v tradiční světnici na stěně nad stolem dřevěný kříž se svěcenými kočičkami a kvítím, vedle něj pak na skle malované obrázky s výjevy ze života Ježíše Krista, Panny Marie a různých svatých pomocníků v neštěstí a bolestech, nacházíme u evangelíků na stejných místech ozdoby buď rázu ryze biblického nebo různé upomínky na vydání Tolerančního patentu. Místo nad masivním dřevěněným stolem proti dveřím a kamnům bylo klíčové a v jeho výzdobě rodina vyjadřovala své duchovní směřování (doslova své nad-Břicho). Kantor Juren se malováním takových výmluvných obrazů zabýval. Na základě rozboru textového akvarelu Adama a Evy se stromem poznání, malovaného na papíře a objeveného v jeho pozůstalosti, mu můžeme připsat celou řadu dosud anonymních lidových prací. Koho by napadlo, že pýchu exposice českých evangelíků na legendární Národopisné výstavě českoslovanské v Praze 1895 – soubor malovaných obrazů z toleranční doby – namaloval z valné části právě on. Styl jeho malby se tehdy stal podkladem pro úvahy o typicky českém národním umění.

Kým byl, mohl být a kým by měl být Tomáš Juren? Jeho současník, žijící v Norsku, jménem Hans Nielsen Hauge (1771–1824) pocházel ze selského rodu z venkova stejně jako Juren, stejně jako on neměl žádné formální theologické vzdělání a navzdory tomu – hluboce prodchnut zásadami pietismu – se stal evangelickým kazatelem. Podobně prošel vlastní zem – většinou po svých – a při modlitbách, kázání i společném zpěvu se setkával s lidmi. S Jurenem jej spojovala i zkušenost pobytu v žaláři pro nesoulad s oficiální církevní politikou. Napsal také více knih. Jeho knihy ovšem nezůstaly v rukopisech, byly hojně vydávány a doslova obletěly celé Norsko. Takto masově rozšířené poselství mělo v době tvořící se novodobé norské národní identity zásadní dopad. Hauge kladl důraz na uvádění křesťanských ctností do života – rovnosti (rovného přístupu, například ke vzdělání), hrdé skromnosti vůči luxusu, pracovitosti. Zdůrazňoval šanci každého být zodpovědným pánem vlastního života. Nelze čekat, až ji někdo udělí, svou svobodu musí každý najít sám v sobě. Tyto hodnoty přesně zapadaly do času ideálů Francouzské a Americké revoluce: volnosti, rovnosti a bratrství. Hauge nebyl socialista, jen neměl rád tendenci nových kapitalistů okázale mrhat svým bohatstvím. Peníze mají sloužit k tvorbě nových hodnot, dobra, jež jakmile oběhne svět, vrátí se k mecenášovi. Zmíníme-li ještě vztah k přírodě, slyšeli jsme všechny základní norské hodnoty, platné dodnes! Daleko odtud zůstaly spisy Tomáše Jurena v rukopisech. Jeho jméno většina lidí nikdy neslyšela a sotva je k nalezení v nějakém slovníku. Jeho díla čekalo zapomenutí, ba většinu z nich zničení. A jak je tomu s českými hodnotami?